Anafora, katafora a záměrná neurčitost odkazu.

Zájmeno může připomínat už uvedenou osobu, připravovat informaci, která teprve přijde, nebo ponechávat svůj odkaz záměrně otevřený. Rozhodující není jen jeho tvar, ale také výstavba textu: kdy čtenář získá potřebné vodítko, co si musí domyslet a zda neurčitost slouží sdělení, nebo ho narušuje.

1.Směr odkazu a zdroj interpretace

Anafora je odkazování zpět k již uvedenému výrazu nebo obsahu. Katafora naopak směřuje dopředu: výraz, který odkaz objasní, se objeví až později. Osobu, věc či jinou skutečnost, k níž výraz odkazuje, nazýváme referentem; předcházející textovou oporu anaforického odkazu označujeme jako antecedent.

Vztah	Příklad	Jak odkaz vyložíš
Anafora	Přišla nová redaktorka. Povede rozhovor.	Nevyjádřený podmět druhé věty odkazuje k uvedené redaktorce.
Katafora	Tohle mě překvapilo: nikdo neprotestoval.	Obsah zájmena objasňuje následující věta.
Odkaz k situaci	Podej mi to.	Předmět určuje například gesto, nikoli předchozí text.

Poslední případ je situační deixe. Bez znalosti situace může působit neurčitě, přestože účastníci rozhovoru přesně vědí, o co jde.

2.Anafora jako vedení čtenářovy pozornosti

Anaforický odkaz nemusí mířit k nejbližšímu podstatnému jménu. Rozhoduje také význam, dosavadní téma a uspořádání informací. Shoda v rodě a čísle pomáhá určit možný antecedent, sama však totožnost referentu nezaručuje.

2.1Nulová anafora a vyjádřený podmět

V češtině je základním prostředkem návaznosti také nulová anafora: podmět není vyjádřen, ale jeho referent je dostupný z předchozího textu. Nevyjádřený podmět zpravidla umožňuje plynule pokračovat v dosavadním tématu.

Při volbě mezi více referenty ukazovací ten/ta často přesouvá pozornost k naposledy zmíněnému netematickému referentu, tedy k tomu, kdo či co dosud nebylo tématem výpovědi. Nulový podmět naproti tomu spíše zachovává dosavadní téma. Jde o interpretační tendence, nikoli o pravidla, která by bez ohledu na kontext jednoznačně určovala referent.

Ne každý zpětný odkaz ale zastupuje jedno jméno. Zájmeno to může shrnovat celou událost nebo tvrzení.

Při náhradě zájmena pojmenováním můžeš obsah zároveň interpretovat:

• To vyvolalo protesty. — Událost zůstává bez výslovného hodnocení v samotném odkazovacím výrazu.
• Toto pochybení vyvolalo protesty. — Mluvčí událost označuje za chybu.
• Tento krok vyvolal protesty. — Mluvčí ji představuje jako jednání či rozhodnutí.

Takové shrnutí není pouhé mechanické zkrácení. Volba pojmenování ovlivňuje, jak čtenář předchozí obsah chápe.

3.Katafora a odložené vysvětlení

Katafora nejprve otevře místo pro informaci a teprve potom je vyplní. Umožňuje zdůraznění, členění argumentu i krátké napětí. Čtenář musí poznat, že vysvětlení ještě přijde.

V prvních dvou příkladech následuje vysvětlení za dvojtečkou. Ve třetím odkazuje ho dopředu ke jménu Martin; úvodní vedlejší věta krátce odkládá pojmenování osoby.

Dvojtečka sama kataforu nevytváří a není její nutnou součástí. Její použití musí odpovídat stavbě věty. Dopředný odkaz také nelze vytvořit libovolným přesunutím zájmena před jméno: výsledná interpretace závisí na syntaxi i kontextu.

4.Co může zůstat záměrně neurčité

Záměrná neurčitost není jediný jev. Mluvčí může tajit totožnost, ponechávat otevřený rozsah odkazu nebo se vyhýbat přesnému pojmenování citlivého obsahu. Čtenář přitom nemusí mít několik rovnocenných kandidátů: někdy nemá žádného konkrétního.

Postup	Ukázka	Možný účinek
Utajení totožnosti	Někdo z vedení nás varoval. Jméno zatím neuvedu.	Osoba je uvedena, ale její totožnost zůstává skrytá.
Nevymezená skupina	Oni už zase rozhodli za nás.	Není řečeno, kdo přesně do skupiny patří; může vznikat protiklad „my–oni“.
Zamlčení obsahu	O tom před dětmi nemluvme.	Účastníci mohou obsah znát, zatímco čtenář jej nezná.
Odložené odhalení	Ona se přece jen vrátila. Žena, jejíž jméno se v domě léta nevyslovovalo.	Vyprávění postupně odhaluje referent a buduje napětí.

Tyto účinky nejsou pevnými významy jednotlivých zájmen. Například oni může mít v jiném kontextu zcela jednoznačný antecedent.

Je také důležité rozlišovat perspektivy. Co je neurčité pro čtenáře, může být jasné postavám rozhovoru. Takový rozdíl umožňuje literárnímu textu dávkovat informace bez toho, aby postavy mluvily nepřirozeně.

5.Účinná neurčitost, nebo porucha návaznosti?

Neurčitý odkaz může být uměleckým prostředkem, projevem ohleduplnosti i způsobem, jak zastřít odpovědnost. V pokynech, smlouvách a odborné argumentaci však nevyjasněný referent zpravidla představuje problém.

Při redakci textu rozlišuj dva zásahy:

• Obnovení odkazu: zopakuješ jméno či pojmenování, protože čtenář mohl ztratit přehled.
• Zpřesnění sdělení: doplníš informaci, kterou text dosud neposkytl, například kdo rozhodl nebo čeho se rozhodnutí týká.

Pouhá výměna zájmena za obecné spojení nemusí neurčitost odstranit. Formulace odpovědné osoby rozhodly stále neříká, které osoby to byly. Zpřesnění vyžaduje skutečný údaj, nikoli jen delší výraz.

6.Kontrola odkazu v hotovém textu

1. Najdi oporu: je před odkazem, za ním, nebo mimo text ve společné situaci?
2. Urči dosah: odkazuješ k osobě, předmětu, skupině, nebo k celému tvrzení či ději?
3. Prověř čtenářovy možnosti: má referent poznat hned, později, nebo má zůstat neurčený?
4. Zvaž účinek: přináší prodleva napětí a neurčitost žádoucí zdrženlivost, nebo jen ztěžují porozumění?
5. Uprav jen to, co je třeba: podle účelu zopakuj pojmenování, doplň chybějící údaj, nebo ponech záměrně otevřený odkaz.

Anafora navazuje na uvedené, katafora připravuje následující a záměrná neurčitost řídí, kolik lze o referentu zjistit. Kvalitní text tyto postupy volí podle toho, co má čtenář v daném okamžiku vědět.