Historická varianta a současná norma v literární stylizaci.

Historická podoba není automaticky chyba a současná spisovná podoba nemusí být stylově neutrální. Při literární stylizaci potřebuješ rozlišit dobovou věrohodnost, dnešní normu a záměrný umělecký účinek. Podle toho zvolíš, které prostředky zachovat, nahradit nebo využít k charakterizaci vypravěče či postavy.

1.Dobovost, spisovnost a stylový příznak

Při posuzování tvaru odděl tři otázky:

• Dobové zařazení: Byl prostředek obvyklý v době, kterou text představuje?
• Vztah k současné normě: Je dnes neutrální, příznakový, nebo stojí mimo běžný současný úzus?
• Funkce v textu: Vytváří slavnostnost, odstup, věrohodnost, charakteristiku postavy, nebo ironii?

Tyto vlastnosti se nekryjí. Prostředek může být spisovný, a přesto působit zastarale. Jiný prostředek může znít nezvykle jen proto, že se dnes častěji objevuje v psaných textech než v rozhovoru.

Norma zahrnuje ustálené způsoby užívání jazyka; kodifikace je zachycuje v jazykových příručkách. Ani údaj o spisovnosti sám o sobě nerozhodne, zda se tvar hodí do konkrétního literárního hlasu.

2.Co skutečně nese historický příznak

Příznak může spočívat v tvaru, slovní zásobě, větné stavbě nebo pravopisu. Při úpravě textu tyto roviny nezaměňuj.

Prostředek	Jak jej posoudit	Důsledek pro stylizaci
Musím odejíti.	Infinitiv na -ti je zde spisovná, ale výrazně knižní až zastaralá varianta dnešního běžného odejít.	Může naznačit starší nebo slavnostní hlas; není nutnou podmínkou historického vyprávění.
Dům jest prázdný.	Jest působí v této větě archaicky; neutrální současná podoba je je.	Silně upozorňuje na stylizaci, zvlášť mezi jinak současnými větami.
Viděl jej u brány.	Jej je spisovný tvar, který sám o sobě nedokazuje historickou stylizaci.	Nenahrazuj jej mechanicky jen proto, že v běžném hovoru častěji volíš ho.
V historickém příběhu vystupuje rychtář.	Slovo pojmenovává dobovou funkci; jde o historismus.	Může být věcně nezbytné i v jazykově současném vyprávění.

Archaismus představuje zastaralý jazykový prostředek. Historismus pojmenovává skutečnost spojenou s minulostí. Rozdíl je důležitý: odstraněním archaismu můžeš změnit především styl, odstraněním historismu také historickou přesnost.

3.Urči, čí hlas stylizuješ

Historický román nemusí být celý napsán historizujícím jazykem. Současný vypravěč může popisovat minulost neutrálně, zatímco postava nebo vložená listina dostane výrazně dobový hlas.

Následující příklady jsou vytvořené pro výklad, nikoli převzaté z historických pramenů.

Ve druhé ukázce historizující dojem vzniká souhrou několika prostředků. Samotné zavřena však není historický tvar: krátké příčestí se užívá i v současné spisovné češtině.

Ve třetí ukázce nese příznak přímá řeč. Jediný infinitiv ještě nezaručuje přesvědčivý dobový hlas; musí odpovídat také slovní zásobě, situaci a tomu, jak postava mluví jinde.

4.Stylizace není rekonstrukce dobového jazyka

Literární stylizace vybírá jen některé prostředky minulosti. Jejím cílem může být čtenářsky přístupný dojem staršího jazyka, nikoli přesná rekonstrukce určitého století.

Pokud však usiluješ o dobovou věrohodnost, nestačí, že výraz „zní starobyle“. Ověř jeho výskyt v odpovídajícím období, žánru a prostředí. Prostředky z různých staletí netvoří jednu zaměnitelnou zásobu.

Záměrné časové nesoulady mohou vytvářet humor nebo ironii:

Nezaměňuj také starší pravopis se starší gramatikou. Například zápis woda ve starém tisku může odpovídat dnešnímu voda: odlišná grafická podoba sama o sobě nepředstavuje jiný pádový tvar ani nedokládá odlišnou výslovnost.

5.Kdy zachovat a kdy upravit

Jiná pravidla platí pro vlastní prózu, jiná pro citaci a jiná pro ediční zpracování pramene.

1. Urči povahu textu. Píšeš vlastní scénu, cituješ doklad, nebo připravuješ upravené vydání?
2. Zjisti funkci varianty. Nese dobový příznak, charakterizuje mluvčího, nebo jde pouze o grafickou odlišnost?
3. Zvaž důsledky náhrady. Zachováš význam, hlas, rytmus a případnou ironii?
4. Zvol průhledný postup. U citací a edičních úprav vysvětli zásady zásahů; ve vlastní próze udržuj zvolenou stylizaci funkční.

Historická stylizace rovněž neospravedlňuje libovolný chybný tvar. Má-li neobvyklá podoba představovat autentickou historickou variantu, potřebuješ pro ni dobový doklad. Záměrná autorská deformace je jiný prostředek a neměla by být vydávána za historickou normu.

6.Kontrola před konečnou volbou

Před zachováním nebo nahrazením příznakové podoby si ověř:

• Status: Je skutečně archaická, pouze knižní, nebo neutrální?
• Význam: Nezaměňuješ jazykový archaismus s názvem historické skutečnosti?
• Hlas: Patří vypravěči, postavě, nebo vloženému dokumentu?
• Dobu a účinek: Má být věrohodná, slavnostní, nebo komická?
• Typ zásahu: Upravuješ vlastní stylizaci, nebo cizí text, jehož podobu musíš doložit?

Historická varianta není sama o sobě ani závada, ani záruka působivosti. Rozhodující je doloženost tam, kde tvrdíš dobovou pravost, a funkčnost tam, kde vytváříš literární účinek.