Jmenný přísudek v nominativu a instrumentálu.

Věty Eva je učitelka a Eva je učitelkou jsou obě správné. Volba pádu může změnit důraz nebo styl, ale často se význam obou vět překrývá. Naučíš se rozlišovat základní použití nominativu a instrumentálu a vyhnout se příliš jednoduchému pravidlu o trvalých a dočasných vlastnostech.

1.Co tvoří jmenný přísudek

Ve větě Eva je učitelka tvoří přísudek sloveso je a jmenná část učitelka. Sloveso být zde funguje jako spona: spojuje podmět s informací o tom, kdo nebo jaký někdo je.

Jmennou část může tvořit například:

• podstatné jméno: Eva je učitelka / učitelkou;
• přídavné jméno: Eva je trpělivá.

U podstatných jmen se často rozhodujeme mezi nominativem (1. pádem) a instrumentálem (7. pádem). U přídavných jmen je v běžném vyjadřování základní nominativ.

2.Nominativ: kdo nebo co to je

Nominativ běžně používáme, když někoho nebo něco pojmenováváme, zařazujeme do určité skupiny nebo vyjadřujeme vlastnost. Je přirozený v každodenním hovoru i v neutrálním psaném textu.

V identifikačních větách s ukazovacím to, například To je moje sestra nebo To byl náš učitel, stojí pojmenování v nominativu: ✗ To je mou sestrou. Jinou stavbu má věta Hlavním městem je Praha: podmětem je Praha v nominativu, zatímco jmenná část přísudku hlavním městem stojí v instrumentálu před sponou. Samotné pořadí slov tedy pád neurčuje.

Nominativ se neomezuje na trvalé vlastnosti. Může označovat i aktuální stav nebo dočasnou roli:

• Dnes je Jana unavená.
• Tento týden je Pavel náš vedoucí.

Samotný časový údaj, například dnes nebo tento týden, tedy instrumentál nevyžaduje.

3.Instrumentál: povolání, funkce a role

Instrumentál po slovese být často vyjadřuje povolání, funkci nebo roli. Může zdůraznit, v jakém postavení člověk působí nebo jakou úlohu něco plní. V některých větách působí formálněji než nominativ.

Nominativ	Instrumentál	Význam a důraz
Eva je učitelka.	Eva je učitelkou.	Obě věty mohou neutrálně označovat povolání.
Pavel je předseda spolku.	Pavel je předsedou spolku.	Instrumentál může více zdůraznit zastávanou funkci.
Tato kniha je dobrý průvodce.	Tato kniha je dobrým průvodcem.	U tohoto přeneseného pojmenování neživotného podmětu je instrumentál přirozenější; vyjadřuje, k čemu kniha slouží.

U názvů povolání a funkcí se instrumentál často uplatňuje také s infinitivem být, v kondicionálu a v minulém či budoucím čase: Chce být lékařem. Chtěla bych být lékařkou. Byl předsedou spolku. Až vyrostu, budu pilotem. Porovnej běžné zařazení Je lékař s vyjádřením zamýšleného povolání Chce být lékařem. Varianta Chce být lékař může působit hovorověji, není však sama o sobě nespisovná. Tyto slovesné tvary instrumentál obecně nevyžadují: i Byl to dobrý lékař nebo To by byla chyba jsou neutrální spisovné věty. Rozhoduje také stavba věty a význam jmenné části.

Pokud jsou možné oba pády, nemusí mezi nimi být výrazný významový rozdíl. Důležitý je také kontext a styl celého textu.

4.Přídavné jméno samostatně a u podstatného jména

Samostatné přídavné jméno po slovese být má v běžné současné češtině zpravidla nominativ. Shoduje se s podmětem v rodě a čísle:

• Jana je spolehlivá.
• Petr je spolehlivý.
• Jana a Eva jsou spolehlivé.

Instrumentál samostatného přídavného jména se může objevit, ale často působí knižně nebo zastarale. Pro běžné vyjádření vlastnosti proto zvol nominativ.

Jiná situace nastává, když přídavné jméno rozvíjí podstatné jméno. Pak se řídí jeho pádem, rodem a číslem:

Nominativ celé jmenné části	Instrumentál celé jmenné části
Jana je zkušená lékařka.	Jana je zkušenou lékařkou.
Petr je dobrý učitel.	Petr je dobrým učitelem.
Eva a Jana jsou zkušené lékařky.	Eva a Jana jsou zkušenými lékařkami.

5.Rozdíl mezi být a stát se

Sloveso být vyjadřuje stav nebo zařazení. Sloveso stát se vyjadřuje změnu: někdo získá nové povolání, funkci nebo postavení. Podstatné jméno označující tuto novou roli má po stát se instrumentál.

Volbu mezi dvěma pády po být tedy nepřenášej automaticky na stát se.

5.1Další slovesa s instrumentálem

Instrumentál se objevuje také u dalších sloves. Všímej si jejich významu a vazby:

• Zůstat vyjadřuje pokračování stavu nebo vztahu: I po rozchodu zůstal mým přítelem. U samostatného přídavného jména je běžný nominativ: Zůstal klidný.
• Zdát se / připadat vyjadřují dojem: Zdál se mi rozumným člověkem. Připadal mi dobrým společníkem. U samostatného přídavného jména běžně použijeme nominativ: Zdál se mi rozumný. Připadal mi milý. Podstatné jméno může být v nominativu ve variantě s jako: Zdál se mi jako rozumný člověk.
• Jmenovat / zvolit někoho něčím vyjadřují přidělení funkce: Jmenovali ji ředitelkou. Zvolili ho předsedou. Nejde zde o spony: instrumentál označuje funkci osoby vyjádřené předmětem ji / ho ve 4. pádě. Stejný instrumentál zůstává v trpném rodě: Byla jmenována ředitelkou. Byl zvolen předsedou.

6.Jak vybrat pád

1. Urči sponu. Po stát se použij pro podstatné jméno označující novou roli instrumentál.
2. Rozliš vlastnost a pojmenování. Samostatné přídavné jméno po být má běžně nominativ: Je pečlivá.
3. U podstatného jména zvaž význam a styl. Nominativ běžně pojmenovává a zařazuje; instrumentál často vyjadřuje funkci či roli: Je vedoucí / vedoucím oddělení. V identifikační stavbě s ukazovacím to zvol nominativ: To je náš vedoucí. U povolání a funkcí s infinitivem být je častý instrumentál: Chce být vedoucím oddělení. Samotný čas ani kondicionál však pád neurčuje.
4. Zkontroluj celou jmennou část. Správně je dobrý učitel nebo dobrým učitelem, nikoli směs obou pádů.

Pamatuj: dočasnost sama o sobě pád neurčuje. Po být jsou v mnoha větách přijatelné obě možnosti.