Slovesná valence a významově povinná doplnění.

Sloveso neurčuje jen děj nebo stav: svým významem také otevírá místa pro účastníky a další doplnění. Na úrovni C1 je důležité rozlišovat, které informace sloveso vyžaduje, které pouze rozvíjejí situaci a které můžeš ponechat nevyjádřené díky kontextu.

1.Co patří do slovesné valence

Slovesná valence je schopnost slovesa vázat na sebe určitá doplnění. Jejich soubor tvoří valenční rámec. Ten zahrnuje nejen předměty, ale také podmět a u některých sloves například doplnění místa, směru nebo míry.

Ve větě Redaktorka vložila poznámku do textu sloveso vložit spojuje tři složky: někdo vkládá, něco vkládá a někam to vkládá. Doplnění odpoledne by pouze přidalo časovou okolnost.

Rozlišuj přitom dvě otázky:

• Význam: Jaké doplnění potřebuje daný význam slovesa?
• Vyjádření: Musí být toto doplnění v konkrétní větě vysloveno, nebo je dostupné z kontextu?

Tyto otázky spolu souvisejí, ale nejsou totožné.

2.Významově povinné doplnění není vždy předmět

Významově povinné doplnění spoluutváří daný význam slovesa. Bez něj nebo bez jeho opory v kontextu může sdělení působit neúplně. Nemusí však mít podobu předmětu v určitém pádě.

Sloveso v daném významu	Základní rámec	Příklad
umístit	někdo umístí něco někam	Technik umístil čidlo nad dveře.
spočívat	něco spočívá v něčem	Problém spočívá v nedostatku času.
trvat ve významu délky děje	něco trvá nějak dlouho	Kontrola trvala dvě hodiny.
chovat se	někdo se chová nějak	Host se choval zdvořile.

Výrazy nad dveře, dvě hodiny a zdvořile nejsou předměty. Přesto v uvedených větách obsazují místa, která souvisejí přímo s významem slovesa.

Povinný je určitý významový typ doplnění, ne nutně jediná slovní podoba. Směr u slovesa umístit můžeš vyjádřit například jako do skříně, na polici nebo tam.

3.Valenční doplnění a volná okolnost

Volné okolnosti přidávají například čas, místo nebo způsob průběhu děje, aniž je konkrétní sloveso svým významem vyžaduje. Stejný druh informace však může mít u různých sloves odlišné postavení.

Nestačí tedy určit, že výraz odpovídá na otázku jak? nebo jak dlouho?. Musíš posoudit jeho vztah ke konkrétnímu významu slovesa.

Navíc ne každé valenční doplnění je povinné. Například Petr čte román a Petr čte jsou běžná úplná sdělení. Ve druhé větě může jít jednoduše o činnost; nemusíš znát žádný konkrétní román. Předmět čtení zde lze ponechat neurčený.

4.Kdy může povinné doplnění zůstat nevyjádřené

V rozhovoru neopakuješ všechno, co už je známé. Takové kontextové vypuštění však neznamená, že sloveso přestalo příslušné doplnění významově vyžadovat.

Opora nemusí být jen slovní. Když ukážeš na polici a řekneš Polož to sem, výraz sem získává konkrétní význam ze situace. Doplnění směru tu ale není vypuštěné: je vyjádřené zájmenným příslovcem.

5.Jak doplnění vyjádřit přesně

Valenční místo může být obsazeno podstatným jménem, zájmenem, příslovcem i vedlejší větou. Konkrétní možnosti závisejí na slovese.

Porovnej:

• Řešení spočívá ve změně postupu.
• Řešení spočívá v tom, že změníme postup.

Vedlejší věta rozvádí obsah doplnění. Předložková vazba v něčem přitom zůstává zachována ve spojení v tom, že….

V odborném nebo úředním textu nestačí doplnění pouze formálně obsadit. Čtenář musí také poznat, k čemu odkazuje.

Je tedy rozdíl mezi nevyjádřeným doplněním a vyjádřeným, ale nejasným odkazem. Obojí můžeš opravit, avšak pokaždé jinak: buď údaj doplníš, nebo zpřesníš jeho obsah.

6.Postup při kontrole věty

1. Urči konkrétní význam slovesa v dané větě.
2. Pojmenuj jeho valenční místa: kdo, co, komu, kam, jak nebo jiná potřebná doplnění.
3. Odděl je od údajů, které pouze přidávají okolnosti děje.
4. U nevyjádřeného doplnění ověř, zda může zůstat neurčené, nebo zda je musí čtenář doplnit z kontextu.
5. Zkontroluj předepsanou vazbu i srozumitelnost odkazů.

Významová povinnost není totéž co nutnost vyslovit doplnění v každé větě. Dobře utvořená věta respektuje valenci slovesa; dobře napsaný text navíc poskytuje dost informací, aby čtenář potřebná doplnění bezpečně pochopil.