Volná nepřímá řeč a prolínání hlasů vypravěče a postavy.

V literárním vyprávění nemusí být zřejmé, kde končí hlas vypravěče a začíná hlas postavy. Volná nepřímá řeč umožňuje podat její myšlenky či výroky uvnitř vypravěčského pásma, ale zachovat přitom její hodnocení, citové zaujetí a způsob vyjadřování. Naučíš se rozpoznávat tuto dvojí perspektivu a posuzovat, kdy vytváří blízkost, odstup nebo ironii.

1.Dva hlasy v jedné výpovědi

Základní účinek volné nepřímé řeči spočívá v tom, že mluvnické podání odpovídá vyprávění, zatímco hodnocení a prožívání náleží postavě. Vypravěč například mluví o postavě ve třetí osobě, ale do jeho řeči vstupují její otázky, námitky či citově zabarvená pojmenování.

Text neuvádí každou myšlenku slovy pomyslela si. Přechod do vědomí postavy uskutečňuje souhra kontextu, gramatických tvarů a expresivního vyjádření.

2.Co se mění oproti přímé a nepřímé řeči

Porovnej čtyři způsoby podání téže situace. Marie právě zjistila, že musí následujícího dne znovu přijít do kanceláře.

Způsob podání	Ukázka	Hlavní účinek
Přímá řeč	Marie si pomyslela: „Zítra sem musím znovu. To je přece nesmysl!“	Myšlenka je vyčleněna jako samostatná promluva postavy.
Nepřímá řeč	Marie si pomyslela, že tam musí následujícího dne znovu a že je to nesmysl.	Obsah myšlenky je začleněn do vedlejších vět.
Volná nepřímá řeč	Marie se zastavila ve dveřích. Zítra sem musí znovu. To je přece nesmysl!	Vyprávění přechází do její perspektivy bez výslovného uvedení myšlenky.
Vypravěčské shrnutí	Nutnost další návštěvy Marii rozhořčila.	Vypravěč pojmenovává duševní stav, ale nenapodobuje průběh myšlení.

Rozdíl nespočívá jen v uvozovkách. Rozhodující je také osoba slovesa, syntaktická samostatnost a původ hodnocení. V přímé myšlence Marie říká musím, ve volné nepřímé řeči se o ní podává musí.

Samotné odstranění uvozovek z věty Zítra sem musím znovu tento vztah nevytvoří. První osoba nadále zachovává podobu přímé promluvy; v příslušném kontextu může jít o nevlastní přímou řeč.

3.Osoba, čas a orientace v situaci

Volná nepřímá řeč není mechanický převod podle pevné tabulky. Některé složky výpovědi se vážou k vypravěči, jiné k okamžiku, který prožívá postava.

• Osoba: v běžném vyprávění ve třetí osobě se původní já postavy projevuje jako on či ona, často pouze slovesným tvarem.
• Čas: volba času vyjadřuje vztahy uvnitř vyprávění a může přiblížit aktuální vědomí postavy. Neexistuje povinné pravidlo, že se každý přítomný čas musí změnit na minulý.
• Časová a místní orientace: výrazy teď, zítra, tady, sem mohou odkazovat k situaci postavy, nikoli k době a místu vypravování.
• Přivlastňování: zájmena se řídí stavbou výsledné věty; zvratné svůj se vztahuje k jejímu podmětu, nikoli automaticky k nositeli perspektivy.

Možné je také podání Teď se přece nemohl vrátit. Minulý čas zde udržuje těsnější návaznost na vypravěčské pásmo, zatímco částice přece a situační teď mohou stále nést Pavlovu perspektivu. Ani jeden čas sám o sobě nerozhoduje o typu řeči.

4.Podle čeho poznat hlas postavy

Výrazný signál představují prostředky, které dávají smysl jako reakce konkrétní postavy:

Prostředek	Ukázka	Co může signalizovat
Řečnická otázka	Copak měl na vybranou?	Sebeobhajobu postavy.
Částice	Vždyť to přece slíbil.	Připomínku něčeho, co postava považuje za samozřejmé.
Zvolání a úsečná syntax	Zase čekání! A ani slovo omluvy.	Bezprostřední podráždění.
Hodnotící pojmenování	Ten vševědoucí ředitel mu bude radit!	Odmítavý postoj postavy k řediteli.
Situační výrazy	Tady už nezůstane ani minutu.	Ukotvení v místě a okamžiku postavy.

Žádný z těchto prostředků však není výhradním znakem volné nepřímé řeči. Řečnickou otázku může položit také vypravěč a hodnotící přídavné jméno může vyjadřovat jeho vlastní postoj.

Při čtení proto postupuj v tomto pořadí:

1. Urči, čí jednání nebo vnímání předchozí věty sledují.
2. Zvaž, komu odpovídá slovník, znalosti a citové zaujetí dané výpovědi.
3. Ověř, ke komu se vztahují osobní tvary a situační výrazy.
4. Posuď, zda text připouští i hlas vypravěče nebo záměrně ponechává oba hlasy nerozlišené.

5.Blízkost, odstup a ironie

Volná nepřímá řeč může čtenáře přiblížit postavě, ale nemusí znamenat souhlas s jejím pohledem. Vypravěč může její sebejistotu nechat zaznít vedle skutečností, které ji zpochybňují.

Ironii zde nevytváří samotná částice přece. Vzniká až nesouladem mezi perspektivou postavy a tím, co text ukazuje. Bez úvodní věty by mohlo jít i o prosté ujištění.

Jindy zůstává původ hodnocení otevřený:

6.Jak prolínání hlasů vědomě vytvořit

Při vlastní stylizaci nezačínej pouhým vynecháním uvozovek. Nejprve si ujasni, kdo situaci prožívá a nakolik má být jeho hlas od vypravěče oddělen.

Závěrečnou kontrolu opři o tři otázky:

• Kdo prožívá a hodnotí? Perspektiva má být rozpoznatelná, nebo záměrně otevřená, nikoli náhodně zmatená.
• Kdo je gramaticky označen? Osobní a přivlastňovací tvary musí odpovídat zamýšleným vztahům.
• Jaký účinek prolínání vytváří? Blízkost, sebeobhajobu či ironický odstup musí podporovat okolní text.

Volná nepřímá řeč tedy není jen „řeč bez uvozovek“. Je to souhra vypravěčského podání a perspektivy postavy, jejíž hranice mohou být zřetelné i záměrně propustné.